Poděbrady, lázeňské město ležící v Polabské nížině, působí na první pohled klidně a nenápadně. Pod povrchem upravených parků a kolonád však skrývá mimořádně bohatou minulost: od pravěkých lovců, přes husitského krále, až po současné špičkové centrum pro kardiorehabilitaci. Poděbrady patří mezi několik málo českých měst, jejichž proměny odrážejí dějiny celého národa.
Od pravěkých stezek k vodnímu hradu
Strategická poloha „pode brody“, tedy u brodu přes Labe, přitahovala osídlení už v době mladého paleolitu. Právě zde vedla takzvaná Kladská cesta, což byla středověká obchodní tepna spojující Prahu, Slezsko a Polsko. Když kronikáři roku 1223 poprvé zmínili jméno Poděbrady (některé prameny uvádějí rok 1199), šlechta zde již budovala svá první sídla. Klíčový zlom nastal za vlády Přemysla Otakara II., který mezi lety 1262 a 1268 nechal na ostrohu nad Labem vystavět mohutný kamenný vodní hrad. Tato středověká pevnost, jejíž zdi dnes tvoří jádro poděbradského zámku, přilákala nové obyvatele a pod hradem vyrostla prosperující osada.
Zlatý věk Kunštátů a husitský král
Největší rozkvět zažily Poděbrady od poloviny 14. století za vlády pánů z Kunštátu – rodu, z něhož pocházel i Jiří z Poděbrad, jediný „husitský král“ na českém trůně. Jeho korunovace v roce 1458 proměnila město v symbol husitské diplomacie: Jiří navrhl svazek evropských křesťanských panovníků, myšlenku, která předznamenává dnešní Evropskou unii. Jeho synové roku 1472 povýšili Poděbrady na město a udělili mu znak, který dodnes zdobí radnici.
V této době vzniklo velkorysé pravoúhlé náměstí, nové hradby se třemi branami a také Sánský kanál, zásobující ambiciózní rybniční soustavu. Bohatství z rybolovu a obchodu se odrazilo ve stavebním rozmachu i společenském životě. Prosperitu ale provázely i temné chvíle: v roce 1496 bylo u Poděbradského dubu popraveno deset vůdců vzpoury kutnohorských havířů, což se bolestně zapsalo do místní historie.
Od renesance k baroku pod královskou správou
Když roku 1495 přešlo panství pod královskou komoru, stal se hrad vyhledávaným loveckým sídlem Habsburků. Císař Ferdinand I. pověřil přestavbou italského stavitele Giovanniho Battistu Aostalliho de Salla. Renesanční fasády a arkády později doplnil Rudolf II., takže zámek se stal významnou ukázkou středoevropské manýristické architektury.
Požár v roce 1681 však město těžce zasáhl: shořely celé bloky dřevěných domů i většina městských listin. Obnova probíhala už ve znamení kamene a cihel a v polovině 18. století se do podoby města znovu promítla moc habsburských panovníků – císařovna Marie Terezie nechala zámek přestavět v barokním stylu, jak jej známe dnes. Když roku 1839 panství získal vídeňský bankéř Jiří Sina, vstoupily Poděbrady do éry moderního rozvoje.
„Na srdce jsou Poděbrady“ – zrod lázeňského fenoménu
Až do počátku 20. století zůstávaly Poděbrady spíše klidným zemědělským městečkem. Všechno změnil 26. červen 1905: na vnitřním nádvoří zámku vytryskl při hlubinném vrtu silně mineralizovaný pramen s vysokým obsahem oxidu uhličitého. Lékař MUDr. Bohumil Bouček rychle potvrdil jeho léčivý účinek na srdce a oběhový aparát a už roku 1908 přivítaly první hosty „Knížecí lázně“ Arnošta Filipa Hohenlohe.
Dynamiku nového oboru dokreslil architekt a urbanista František Janda, který navrhl velkorysý lázeňský park a propojil jej s nově vybudovanou železnicí. Secesní vily se střídaly s funkcionalistickými pavilony, počet obyvatel se během dvou dekád téměř zdvojnásobil a Poděbrady se směle hlásily k titulku „Velké Poděbrady“. Definitivním potvrzením lázeňské reputace se stal rok 1926, kdy kardiolog profesor Václav Libenský otevřel moderní vyšetřovací ústav a přinesl nezapomenutelné motto: „Na srdce jsou Poděbrady.“
Temnota války a dvojí totalita
Poděbradský klid krutě narušila druhá světová válka, jeden z nejtemnějších momentů evropské civilizace. Nacistická okupace, projev brutálního totalitního režimu opírajícího se o rasovou nenávist a teror, proměnila město v lazaret Wehrmachtu a zázemí programu Kinderlandverschickung. Kolonády ztichly, lázeňské domy zabraly vojenské špitály, železniční vlečky se plnily zničenou technikou mířící z fronty.
Poděbrady se však nestaly pouhým statistou: místní rodiny – v čele s Mašínovými – podporovaly odboj a ukrývaly prchající zajatce i pronásledované Židy, často s rizikem vlastního života. Tyto příběhy odvahy nezmění hrůzy války, ale připomínají, že lidskost dokáže klást odpor jakékoli diktatuře.
Jen tři roky po osvobození, v únoru 1948, sevřela zemi do kleští další totalita – komunistický převrat podporovaný Sovětským svazem. Vítězný únor znamenal systematickou likvidaci politické plurality, svobody slova i občanských práv. Represe dopadly také na Poděbrady: lázně byly znárodněny, skautské oddíly a sokolské jednoty rozpuštěny, mnozí obyvatelé skončili ve vězení nebo v marginalizaci. Ač se komunistická diktatura od té nacistické lišila ideologickým jádrem, sdílela s ní to podstatné: popírání lidské důstojnosti a práva na svobodu. Odmítáme a odsuzujeme obě tyto formy útlaku – i každou další, kterou by historie mohla přinést.
Socialismus: lázně pro „pracující lid“
Tzv. lidové lázeňství přineslo v 50. letech nové dětské kardiologické oddělení a modernizaci procedur, zároveň však udusilo prvorepublikový urbanistický sen. Secesní a funkcionalistické vily doplnily panelové bloky, jejichž strohost kontrastuje s předchozí elegancí. Město přežilo díky solidnímu průmyslu – sklárnám Bohemia, plnírně Poděbradky – a hlavně díky tradici léčby srdce, kterou ani ideologie nedokázala vykořenit.
Poděbrady dnes: symbióza historie a zdravého pohybu
Po sametové revoluci se Poděbrady znovu nadechly k rozvoji. Lázně zaměřené na srdeční a cévní rehabilitaci patří k nejvyhledávanějším v Česku, pramen Poděbradka se stáčí ve stejnojmenné plnírně a hydroelektrárna se zdymadlem – dílo rodáka Antonína Engela – je od roku 2017 národní kulturní památkou. Město láká k aktivnímu odpočinku: kilometry cyklostezek, jedno z nejstarších golfových hřišť v republice, in-line trasy podél Labe i přírodní koupaliště Jezírko.
Poděbradský zámek částečně hostí Středisko jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy a během roku ožívá festivaly, koncerty a divadelními představeními. Mezi staletými lipami lázeňského parku tak potkáváte studenty i lázeňské hosty a u kolonádní hudby se přirozeně mísí dějinné ozvěny se současným pulsem města.
Město, které uzdravuje tělo i příběhy
Kdo dnes vstoupí na kolonádu, dýchne na něj nejen vůně minerální vody, ale i duch rozvahy krále Jiřího, podnikavost panské komory či tvůrčí energie prvorepublikových architektů. Poděbrady zůstávají živým důkazem, že historické dědictví a moderní lázeňství se mohou snoubit v harmonii, která prospívá srdci i duši. A protože jsme poznali cenu svobody i hrozby totalit, vážíme si klidu, který tu dnes vládne – ne jako samozřejmost, ale jako dar, o nějž je třeba pečovat stejně svědomitě jako o léčivou vodu, jež Poděbrady proslavila.
Namluvilo: Elevenlabs, Obrázek: Dall-E
